Žádám o vyslovení absolutního zákazu Odbor zahraničního tisku jako součást informační politiky ministerstva vnitra

Studie se zabývá útvarem federálního ministerstva vnitra (FMV), který měl v 70. a 80. letech 20. století na starosti kontrolu zahraničního tisku, oficiálně objednávaného z ciziny československým státem nebo individuálně importovaného jeho občanům. Zahraniční tisk a šíření informací v něm obsažených představovaly pro vládnoucí Komunistickou stranu Československa (KSČ) potenciální riziko, a proto podléhal poměrně přísné kontrole. V rámci Státní bezpečnosti (StB) dohlížel nad tiskovinami směřujícími do země tzv. odbor zahraničního tisku (OZT). Jeho zaměstnanci pracovali mj. v utajení na poštách, kde prověřovali balíčky se zahraničními časopisy a knihami a závadné tituly vyřazovali z oběhu. Podíleli se tak na cenzuře a usměrňování toku informací, aby byl v souladu s představami vládnoucí KSČ. Studie se zaměřuje na mechanismy, na kterých stálo fungování tohoto odboru. Zároveň sleduje i personální složení OZT a s ním i sociální profil těch, kteří se podíleli na jeho chodu.

Lék na všechny nedostatky? Studijně‑analytická práce v ministerstvu vnitra v 60. letech 20. století

V souvislosti se společenským vývojem v komunistickém Československu se také v bezpečnostním aparátu začaly v polovině 60. let 20. století ozývat hlasy volající po nutnosti zásadních reforem. Podle vzoru Sovětského svazu a na základě pokynu vedení Komunistické strany Československa (KSČ) vznikla v roce 1963 na ministerstvu vnitra studijně‑analytická skupina, která byla v roce 1966 rozšířena na Studijní oddělení a v době Pražského jara na počátku srpna 1968 na Studijní ústav. Sdružovala vysoce vzdělané pracovníky, kteří udržovali kontakty s reformisty v řadách KSČ. Proti vedení ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti (StB), hájícím pokračování tendencí přísně represivní složky navazujících na 50. léta, prosazovali modernizaci resortu, kde by Státní bezpečnost podstatně omezila svou činnost, především proti občanům Československa, a zaměřovala se hlavně na boj proti zpravodajským službám západních států. Střet vyvrcholil v roce 1968 během Pražského jara, kdy se ministrem vnitra stal Josef Pavel. Reformy připravené Studijním ústavem se měly stát novým programem reorganizace bezpečnostního aparátu. Následný vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 s definitivní platností rozhodl o tom, že bezpečnostní složky, a zvláště pak StB, zůstanou hlavní oporou režimu spojovanou i nadále především s represemi proti vnitřním oponentům.

Personální politika Gestapa se zaměřením na složení pražské řídící úřadovny

Studie analyzuje personální složení pražské řídící úřadovny Gestapa, která byla největší úřadovnou tajné státní policie ve Velkoněmecké říši. A to jak podle množství přidělených systemizovaných míst, tak podle skutečného počtu zaměstnanců. Pro pochopení celkového kontextu je představena obecná personální politika uplatňovaná u Gestapa, včetně popisu jednotlivých služebních drah. Vysvětleny jsou rozdíly mezi úředníky a neúředními zaměstnanci jakož i kategorie úředního (výkonná a správní služba) a neúředního personálu (kancelářští a kriminální zaměstnanci). Analyzován je vývoj počtu pracovníků v průběhu druhé světové války, nedostatek kvalifikovaného personálu a rozebírají se důvody zanedbatelného počtu českých Němců na významnějších pozicích u pražského Gestapa. Studie se rovněž snaží nalézt odpověď na otázku, jak efektivně dokázala pražská řídící úřadovna s přiděleným počtem zaměstnanců potírat tuzemské odbojové hnutí.

Časopisy Federálního ministerstva vnitra ČSSR v období tzv. normalizace

Studie se zabývá tištěnými periodiky, která v 70. a 80. letech 20. století vydávalo Federální ministerstvo vnitra ČSSR (FMV). Jedná se především o časopisy Signál, Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti. Jejich redakce vytvářely také obsah magazínů Přílohové čtení Signálu, B‑Bezpečnost a Stop hranice. Text podává zevrubný nástin organizačního, personálního, obsahového a ekonomického vývoje těchto periodik. Týdeník Signál patřil ve své době k nejpopulárnějším časopisům pro mládež. Kromě textů, které popularizovaly činnost státobezpečnostních složek, přinášel svým čtenářům také články věnované sportu, kultuře nebo motorismu. Bezpečnost po celou dobu své existence naopak zůstávala spíše resortním časopisem určeným především příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (SNB). Redakce obou časopisů byly převedeny do působnosti FMV na počátku 70. let poté, co v nich proběhly hluboké personální čistky spojené s počátkem tzv. normalizace. Čtrnáctideník Pohraničník – Stráž vlasti vznikl v roce 1979 a byl primárně určen příslušníkům Pohraniční stráže, pionýrům a obyvatelstvu příhraničních regionů. Adaptace těchto časopisů na porevoluční společenské poměry se nezdařila. Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti zanikly již v roce 1990. Poslední číslo Signálu vyšlo v roce 1994. Přílohové čtení Signálu, jehož obsah tvořily hlavně detektivní povídky, si naopak udržel přízeň čtenářů i po roce 1989 a v modifikované podobě vychází dodnes. Magazíny B‑Bezpečnost a Stop hranice, jejichž hlavním úkolem byla popularizace činnosti SNB, respektive Pohraniční stráže, naopak zanikly společně se svými „mateřskými“ časopisy Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti již v roce 1990.

The Political Penal System in the Honecker Era Prison system, detention conditions, political prisoners and the Ministry of State Security in the GDR (1970–1989)

In the German Democratic Republic (GDR), both political and criminal prisoners after their conviction were kept together in prisons under the authority of the Ministry of the Interior. Formally, the same rules applied to them, but opponents of the regime (as in many dictatorships) were often treated more strictly. Supervision by the public prosecutor’s office was mostly limited to formal questions. Compared to the 1950s, detention conditions improved until the era of Erich Honecker: assaults by the guards became less frequent and contacts with family were more often tolerated. However, after phases of liberalisation, the conditions of detention also tightened time and time again. Basically nothing changed in the degrading treatment and omnipresent regimentation. Compared to the early years, work assignments were even better organised, which led to an increased workload for the inmates. The surveillance measures of the State Security (Stasi), which employed many informers among the prison staff as well as among the inmates, were also perfected in the later years. As a form of “disruptive measures”, the secret police occasionally saw to it that the very persons who did not cooperate but appeared to be particularly “dangerous” to the secret police were thought of as informers. Concealing political persecution in this way was the result of a subtle regard for public opinion in the West, which had a comparatively strong impact on the penal system of the GDR. Another peculiarity was the ransom of political prisoners, which from 1963 led to the early release of an average of 1200 prisoners per year.

Sinuhet za mřížemi. K osudům jednoho překladu a životnímu příběhu překladatelky Marty Hellmuthové

Studie představuje profesní a životní příběh překladatelky Marty Hellmuthové (1917– 1988), a to jednak v kontextu kulturních a politických dějin, jednak jako příspěvek k tzv. translator studies. Vzdělaná a jazykově nadaná manželka diplomata se rozhodla naučit finsky, aby zpřístupnila českým čtenářům román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Díky archivnímu bádání se podařilo vypátrat, že překlad jedné z dosud nejpopulárnějších knih v České republice vznikal částečně na konci 50. let za mřížemi v nápravně pracovním táboře Pardubice, kde byla Hellmuthová nespravedlivě vězněna. Zatímco léta 50. a 60. pro ni byla obdobím, kdy si musela složitě vydobýt svou překladatelskou pozici, léta tzv. normalizace, která přinesla výrazný rozvoj československo‑finských vztahů, posílila její postavení coby Waltariho „dvorní překladatelky“, potažmo vážené překladatelky z finštiny, v niž díky svému odhodlání, pracovnímu nasazení a vysoké kvalitě překladů, ale zřejmě i dobrým vztahům s diplomatickými zástupci Finska dospěla.

Heinrich Reiser – válečný zločinec ve víru studené války

Heinrich Reiser (1899–1978) se poté, co nacisté v Německu uchopili moc, stal příslušníkem tajné státní policie (Gestapo), v jejíchž řadách se v březnu 1939 podílel na okupaci českého vnitrozemí. V létě 1940 byl odvelen do Francie, kde se specializoval na potírání levicového odboje a sovětské špionážní sítě, pro kterou se vžilo označení Rudá kapela (Rote Kapelle). Na sklonku války se podílel na represích vůči nuceně nasazeným zahraničním dělníkům v Německu, po jejím skončení se ukrýval a byl krátce vězněn Francouzi. Vzhledem k rozpadu válečného spojenectví mezi vítěznými mocnostmi byly Reiserovy znalosti a schopnosti využity Gehlenovou organizací, z níž později vznikla západoněmecká tajná služba BND. V rámci denacifikace zpravodajských služeb z nich však byli na přelomu 50. a 60. let „odejiti“ či posláni do penze agenti s nacistickou minulostí, což byl i Reiserův případ. Do hledáčku justice ve Spolkové republice Německo se Reiser dostal vždy jen jako svědek při vyšetřování jiných příslušníků nacistického represivního aparátu, a za své zločiny tak nebyl nikdy odsouzen.